Svobodná říše severských kmenů
Svobodná říše severských kmenů
Častěji zvaná jen jako Severská říše, nejseverněji obydlené oblast známého světa, ležící v severní části Ludského poloostrova, ze západu a severu obklopeného Severním a z východu Trollím mořem. Jižní hranice která odděluje říši od Severního království, vede podél řeky Walagy a skrze Severní hory. Pobřeží je zvrásněno mnoha zálivy a fjordy, přičemž dva největší zálivy, Glordamský a Bílý (ten ale na několik měsíců v roce téměř celý zamrzá), které zasahují hluboko do vnitrozemí dělí vlastní Lucký poloostrov na tři menší, Valagský, Sácký a Nashornský, které jsou samy rozervány na spoustu poloostrovů menších rozměrů. Oblast je téměř naprosto rovinná a nenalézají se zde žádné vyšší hory, kromě několika podél jižní hranice, z nichž nejvyšší je Glitregrin která měří více jak dva a půl tisíce metru. Pokud jde o řeky, pak nejvýznamnější je vedle hraniční Walagy také řeka Torkal, ústící do Velkého zálivu, přičemž na jejím ústí leží jediný známí lidský přístav na severním pobřeží Schlom.
Krajina je v jižní části pokryta jehličnatými lesy a tajgou, která se směrem na sever postupně mění na lesotundru a tundru. Nejsevernější oblast pak tvoří permanentně zmrzlá půda, kde téměř nic nepřežije.
Většinu populace dodnes tvoří Seveřané, ibská populace je mnohem nižší a je soustředěná především na nejjižnější oblasti kolem řeky Wargy. V severních oblastech pak žije několik klanů národa Ujgu-chi, které zde nazývají Trollen, tito pak téměř ovládají Nashornský poloostrov. Pokud jde o náboženství, jasně zde převažuje staré runové náboženství, následované uctívači Ibského pantheonu, značná část ovšem uctívá obě skupiny bohů vedle sebe. Ujgu-chi pak uctívají své zvláštní bohy a bůžky.
Města jako taková vlastně neexistují, jde jen o dřevěnou palisádou obehnané větší osady. Největší je zaručeně pevnost Kardhdom, na které sídlí po většinu času vládce a která je také největším přístavem země.. Poté hradiště Glordan a přístav Schlom. Zvláštní postavení má pevnost Hent, ležící na jižní hranici a patřící rodu Glordamovců, kteří tvoří jakousi opozici vůči panovníkovy.
Historie:
Historie severu Ludského poloostrova má své kořeny už ve starých severských královstvích, které ovládaly jednotlivé rody a jichž bylo několik desítek. Vzájemné války nakonec ale vedly k rozvrácení a další státní organizace se zde objevila až s příchodem ibských poutníků. Trvalo ovšem dost dlouhou dobu než první z nových obyvatel zavítaly až tak daleko na severozápad, přestože už od roku 42 imperiálního kalendáře patřil k Imperiu Nordicu celý poloostrov. První Nordický šlechtic získal ale panství na území dnešní severské říše až roku 198 imp.k., byl to Aelart Torkal, po němž jméno nejen řeka kolem které se rozprostíralo jeho panství, ale celá západní oblast Velkého zálivu. Roku 232 bylo nakonec ustanoveno, že místní severští náčelníci mohou po uznání Imperátorů severu požádat o titul velmožů a ponechat si vládu nad svým územím. Imperátor Olaf III. tímto reagoval nejen na nezájem šlechticů o tato neúrodná a strategicky nevýznamná území, ale také na hrozící válku s Novoibským Imperiem, ke které ale nakonec nedošlo.
Během následujících staletí sice pronikalo na sever více šlechticů z jižnějších částí Imperia (popř. později ze Severského království) a vladaři se snažili začlenit sever plně do jinak přísně centralizovaného státu, ve skutečnosti ale většina území jakoby zamrzla v čase a místní zvyklosti se za téměř tisíc let nijak zásadně nezměnily. Takže když byla na začátku Velké války (tj. kolem roku 1106) zformovaná poprvé armáda tvořená pouze šlechtici Bílých provincií (jak se území dnešní Severské říše nazývalo), byli tito vyzbrojeni téměř stejně, jako Seveřané, kteří se roku 23 imp. k. postavili Ibšanům v bitvě u Prvního dvoru.
Během Velké války se sice na jednu stranu vyznamenali seveřané jak na pevnině tak na moři na svých rychlých veslicích, nakonec byl ale sever poloostrova obsazen Gobrlingy a jejich spojenci. Tehdejší panovník Severního království nakonec obětoval toto území a podepsal s vrchním náčelníkem všech klanů Ujgu-chi příměří. Tak zůstalo území dnešní Severské říše pod správou Gobrlingů, zatímco jih země byl zachráněn před pustošením. Když se roku 80 n.p. (1185 imp. k.) průběh války otočil, překročil severský král Edvard II. se svým vojskem a úmyslem dobýt spět své dědictví dohodnutou hranici, nepostavili se mu ovšem jen Gobrlingové, ale i lidští obyvatelé, kteří si pod novými pány nejen žili mnohem svobodněji, ale také chápali podstoupení své země jako zradu od panovníka. Do čela lidských šlechticů se tehdy postavil Erik Modrý a jeho syn Emught ze staré rodiny částečně ibského a částečně severského původu. Ti pak společně s gobrlingským generálem Okonaregem porazili armádu Severního království v bitvě u Teserghaamu. Erik Modrý byl poté prohlášen prvním vládcem Sjednocených bílých provincií jako Erik I. Po napjatém dvouměsíčním čekání byla jeho volba schválena i Gobrlingy, s podmínkou, že jeho titul bude Vládce severských kmenů. Roku 88 n.p. byl pak slavnostně usazen na panovnický stolec a slavnostně vyhlásil vznik Svobodné říše severských kmenů (Gobrlingský stát na tomto území nesl totožné jméno, jen bez onoho „svobodná“).
Současnost a rozdělení společnosti
Dnes vládne nad Severskou říší Emught I. Erikson, nejstarší syn zakladatele státu, který byl zvolen po otcově smrti roku 103 n.p. ale již předtím byl aktivním nejen jako vojevůdce ale také jako diplomat. Přes pokročilý věk (hodně přes sedmdesát) drží moc pevně v rukou. Jeho oporou je především Velká válečná rada (což je sbor válečníků, náčelníků a velmožů jednotlivých oblastí říše, která představuje současně nejvyšší soud, ale také jako jediná může vypsat daně a především povolat svobodné válečníky do zbraně), ale také prostý lid, pro které je stále hrdinou a osvoboditel. Zvláštní postavení má vévoda Sven Glordam, který sice tvoří mocenský protipól vladaři, ale který současně ví, že je jediný možný kandidát na vládce po případné smrti svého (bezdětného) soka a jelikož je o dobré půlstoletí mladší, je ochoten si ještě pár let počkat.
V současné době také Seveřané pronikají na východní pobřeží Velkého zálivu, kde se střetávají jak s Carachy, tak s „barbarskými“ národy a prozatím ze souboje vycházejí vítězně.
Nejsilnější vrstvou obyvatelstva jsou tzv. svobodní válečníci. Ti představují plnoprávnou vrstvu která má jen dvě povinnosti: postavit se v případě vyhlášení války do zbraně a odevzdat v případě vyhlášení mimořádné daně (žádná pravidelná neexistuje) danou částku buď ve stříbře, obilí nebo kůžích. Mimo jich existuje ještě několik stovek otroků, většinou uvržených do otroctví v důsledku dluhů či jiného soudního rozhodnutí. Děti dlužních otroků jsou ale svobodné. Šlechta sice existuje, ale její pravomoci příliš nevybočují z normálu. Jedná se především o staré vévodské (vejvodské) rodiny pocházející ze starších dob a tituly prince (popř. prince-vévody) určené pro členy vládnoucí rodiny. Dále pak existuje několik titulů užívaných nižší šlechtou, ty se ale liší oblast od oblasti a záleží víceméně na rodinné tradici (různí erlové, jarlové, apodob.)